Dítě se ve třídě vysměje spolužákovi a učitel potřebuje jeho chování zastavit. Může říct: „To, cos mu řekl, ho ponížilo. Pojďme se podívat, co se stalo a jak to můžeš napravit.“ V rozčilení ale může zaznít i něco jiného: „Ty jsi opravdu zlý. S tebou jsou pořád jen problémy.“ V obou případech dítě slyší nesouhlas, první reakce se však vztahuje k jeho jednání a jeho následkům, zatímco druhá vypovídá o dítěti samotném. Právě v tom spočívá rozdíl mezi vinou a hanbou.

Vina se váže ke konkrétnímu činu: udělal jsem něco, čím jsem druhému ublížil, mohu za to převzít odpovědnost a pokusit se škodu napravit. Hanba zasahuje způsob, jakým dítě vnímá samo sebe: jsem špatný, hloupá, bezcenný, nezasloužím si přijetí. Při pocitu viny se pozornost obrací k tomu, co se stalo a co lze udělat dál. Při hanbě se dítě zabývá hlavně otázkou, co je špatně s ním samotným, a pro empatii nebo nápravu pak často zbývá méně prostoru.

První zkušenosti se zákazem přicházejí velmi brzy, například když se batole přiblíží k zásuvce, udeří jiné dítě nebo příliš hrubě zachází se zvířetem. Dospělý ho zastaví a dítě může sklopit oči, ztichnout nebo se na chvíli stáhnout. Taková reakce patří k běžnému vývoji, protože si dítě začíná všímat, že jeho jednání působí na druhé a že některé věci mají hranice. Důležité je, jak situace pokračuje.

Představme si malé dítě, které tahá kočku za ucho. Rodič jeho ruku zastaví, řekne, že to kočku bolí, a ukáže mu, jak ji může pohladit. Hranice zůstává zřetelná, současně se ale obnoví běžný kontakt. Dítě tak získává zkušenost, že zákaz se týká jeho jednání a neznamená ztrátu vztahu. Opakováním podobných situací se rozvíjí schopnost vnímat následky vlastního chování. Dítě si postupně všímá, proč druhý pláče, zlobí se nebo se ho bojí, a právě zde vzniká prostor pro empatii, lítost a snahu věc napravit.

Vývojové studie ukazují, že projevy spojené s vinou a nápravou lze pozorovat už u velmi malých dětí. Batolata, která se po nechtěném ublížení dokázala přiblížit poškozenému člověku nebo se pokusila pomoci, častěji vykazovala prosociální chování. Stažení, odvracení pohledu a vyhýbání se připomínaly spíše reakce spojované s hanbou.

Výzkum dětí ve věku od dvou do pěti let zároveň naznačuje, že ochota napravit situaci souvisí i s reakcí rodiče. Dítě přijímá odpovědnost snáze tam, kde dospělý dokáže mluvit o pocitech druhých a přitom si vůči dítěti zachová vřelost. Jinou zkušenost si odnáší dítě, které po každé chybě slyší, že je nemožné, nevychované nebo zlé. Zákaz se pak snadno spojí s ohrožením vlastní hodnoty a místo otázky „Co jsem udělal?“ se objevuje spíš „Co je se mnou špatně?“

Mladší dítě ještě neumí hodnotit výroky dospělých s větším odstupem a jen těžko si řekne, že rodič mluvil v afektu, učitel přeháněl nebo že označení „líný“ vůbec nevystihuje jeho situaci. Výroky významných dospělých proto přijímá jako důležitou informaci o sobě. Opakované věty jako „jsi sobecká“, „zase všechno kazíš“ nebo „s tebou se nedá vydržet“ se mohou postupně zabydlet v dětském sebepojetí. Dítě podle podobných nálepek začíná samo sebe chápat a časem se může chovat způsobem, který jejich obsah zdánlivě potvrzuje. 

Podobný účinek mívají obecná pravidla o emocích: kluci nepláčou, slušné holky se nevztekají, strach je pro slabochy. Dítě se pak učí některé části svého prožívání skrývat, protože očekává výsměch nebo odmítnutí. V určitém prostředí může potlačení emocí dítěti pomáhat. Jestliže se pokaždé, když pláče, setkává s odmítnutím, naučí se slzy zadržet a působit soběstačněji. Tento způsob zvládání mu může pomoci omezit další zraňující reakce, později však ovlivňuje i vztahy s lidmi, kteří by jeho smutek dokázali přijmout.

Hanba vyrůstá nejen z otevřeného ponižování, ale také z opakované zkušenosti, že některé potřeby, emoce nebo části osobnosti jsou pro okolí příliš obtížné a měly by zůstat skryté.

Dospělí často čekají, že dítě po vážném prohřešku ztichne, omluví se a projeví lítost. Místo toho může začít zapírat, hledat viníka kolem sebe, smát se nebo odpovědět: „Je mi to jedno.“ U některých dětí přijde protiútok: „On si začal.“ „Všichni jste proti mně.“ Taková reakce může být obyčejným vyhýbáním se odpovědnosti, u části dětí však zároveň chrání před hanbou, kterou už nedokážou unést. Přiznání chyby by pro ně neznamenalo pouze uznat nevhodné chování, ale potvrdilo by hlubší obavu, že jsou opravdu špatné a odmítnutelné.

Obrana přichází rychle. Dítě se odpojí od pocitů, zaútočí, situaci zlehčí nebo přesune odpovědnost na druhé, protože přijetí vlastní chyby se v jeho prožívání spojuje s celkovým pocitem vlastní špatnosti. Silnou hanbu může dítě zakrývat tvrdostí, popíráním nebo zdánlivou lhostejností. Pro empatii a přijetí odpovědnosti pak zbývá málo prostoru, protože většina energie směřuje k ochraně vlastní hodnoty.

Výzkumy raného dětství ukazují, že reakce spojené s vinou častěji směřují k poškozenému člověku a k nápravě, zatímco reakce podobné hanbě bývají doprovázené stažením nebo vyhýbáním se kontaktu. U malých dětí je přitom potřeba takové projevy vykládat opatrně, protože stažení může souviset také se strachem.

Další tlak obvykle vyvolá další obranu, takže se rozhovor začne točit kolem zapírání, vzdoru a trestu. Dítě možná vysloví požadovanou omluvu, ale k porozumění následkům vlastního jednání se vůbec nedostane.

Rozhovor může začít přesným popisem toho, co se stalo. Namísto věty „Jsi bezohledný“ lze říct: „Vzal jsi mu telefon, i když tě žádal, abys ho nechal. Teď má strach, že mu ho znovu vezmeš.“ Konkrétní popis udržuje pozornost u chování a dítě zároveň slyší, jak jeho jednání působilo na druhého člověka. Učitel nebo rodič tím zachovává hranici, aniž by hodnotil celou osobnost dítěte.

K rozhovoru patří také zájem o průběh situace. Otázka „Co se dělo těsně předtím?“ může pomoci odhalit vztek, žárlivost, strach ze zesměšnění nebo snahu získat pozornost spolužáků. Porozumění příčině dítě odpovědnosti nezbavuje, ale pomáhá najít, co by příště mohlo proběhnout jinak.

Rozrušené dítě často nedokáže odpovídat hned a výslech vedený krátce po konfliktu může vnímat jako pokračování útoku. Někdy pomůže krátká pauza a jasná dohoda, že se k události vrátíme, až bude možné mluvit klidněji.

Také náprava by měla souviset s tím, co se skutečně stalo. Mechanicky vynucená omluva často skončí u rychlého „promiň“, zatímco smysluplnější může být vrácení nebo oprava poškozené věci, pomoc člověku, kterému dítě ublížilo, případně domluva na konkrétním postupu pro podobnou situaci. Dítě tak dostává možnost něco udělat se škodou, kterou způsobilo, místo aby zůstalo uzavřené v pocitu vlastní špatnosti.

Ponižující věta někdy zazní zazní i z úst rodiče nebo učitele, který se jinak snaží jednat citlivě. Únava, bezmoc, časový tlak a opakující se konflikty mohou reakci dospělého výrazně ovlivnit. K situaci se lze později vrátit: „Potřebovala jsem tě zastavit, protože jsi spolužákovi ubližoval. Neměla jsem tě ale před třídou označit za hrozného, to bylo ode mě příliš.“

Takové sdělení zachovává hranici, protože dospělý dál trvá na tom, že chování dítěte bylo nepřijatelné, a současně přebírá odpovědnost za vlastní reakci. Dítě přitom vidí, jak lze zacházet s vlastní chybou bez zapírání a výmluv.

Oprava vztahu má u hanby zvláštní význam, protože dítě zažívá, že konflikt ani selhání nemusí vést k dlouhodobému odmítnutí a že omluva i náprava patří k běžnému fungování vztahů. Obnovení kontaktu nevymaže to, co se stalo, ale pomáhá dítěti oddělit vlastní hodnotu od konkrétního chování. Dospělý může dál trvat na hranici a současně dát najevo, že vztah pokračuje.

Zkušenost s násilím, zanedbáváním nebo dlouhodobým ponižováním často zasahuje dětské sebepojetí mnohem hlouběji. Dítě si může chování dospělých vysvětlovat tím, že je s ním něco v nepořádku, a věřit, že kdyby bylo poslušnější nebo méně náročné, rodič by se nezlobil, nepil nebo neodcházel.

Převzetí viny za situaci mu zároveň poskytuje zdání kontroly: když problém spočívá ve mně, mohl bych se změnit a všechno napravit. Připustit, že blízký dospělý jedná nepředvídatelně nebo nebezpečně, bývá pro dítě ještě obtížnější.

Ve studii sedmiletých dětí vykazovaly děti, u nichž bylo evidováno podezření na zanedbávání, větší náchylnost k hanbě a více depresivních příznaků než děti ve srovnávací skupině. Náchylnost k vině se zanedbáváním ani depresivními příznaky stejným způsobem spojena nebyla, což podporuje předpoklad, že vina a hanba mají v dětském vývoji odlišné souvislosti.

U těchto dětí může běžné napomenutí rychle otevřít starou zkušenost ponížení a odmítnutí. Dítě potřebuje opakovaně zažívat, že dospělý umí pojmenovat chybu, držet hranici a zachovat přitom respekt k jeho osobě. Postupně se tak může oddělovat dávné přesvědčení „jsem špatný“ od konkrétního poznání „udělal jsem něco, za co nesu odpovědnost“.

Každodenní výchova se bez zákazů, důsledků a nesouhlasu neobejde. Dítě potřebuje chápat, že jeho chování má dopad na druhé lidi a že způsobenou škodu je třeba napravit. Způsob, jakým o chybě mluvíme, však ovlivňuje, zda se dítě dokáže k vlastnímu jednání přiblížit, nebo před ním začne chránit samo sebe.

Pocit viny může otevřít cestu k empatii, lítosti a nápravě, zatímco silná hanba soustředí pozornost dítěte především na ochranu vlastní hodnoty. Přesný popis toho, co dítě udělalo, jak jeho jednání zasáhlo druhého a co je možné napravit, mu proto pomůže víc než hodnocení jeho povahy nebo osobnosti.

BLOM, Rinda. The Handbook of Gestalt Play Therapy: Practical Guidelines for Child Therapists. London: Jessica Kingsley Publishers, 2006.

HUGHES, Daniel A.; GOLDINGOVÁ, Kim S.; HUDSON, Julie. Léčení vývojového traumatu: Teorie a praxe dyadické vývojové psychoterapie DDP zaměřené na léčbu attachmentu u dětí a dospělých. Praha: 65. pole, 2024.

MANN, Dave. Gestalt Therapy: 100 Key Points and Techniques. London: Routledge, 2010.

BENNETT, David S.; SULLIVAN, Margaret Wolan; LEWIS, Michael. Neglected Children, Shame-Proneness, and Depressive Symptoms. Child Maltreatment. 2010, 15(4), 305–314. 

DRUMMOND, Jesse D. K.; HAMMOND, Simone I.; SATLOF-BEDRICK, Emily; WAUGH, Whitney E.; BROWNELL, Celia A. Helping the One You Hurt: Toddlers’ Rudimentary Guilt, Shame, and Prosocial Behavior After Harming Another. Child Development. 2017, 88(4), 1382–1397. 

NIKOLIĆ, Milica; BRUMMELMAN, Eddie; OROBIO DE CASTRO, Bram; JORGENSEN, Terrence D.; COLONNESI, Cristina. Parental Socialization of Guilt and Shame in Early Childhood. Scientific Reports. 2023, 13, 11767.