Uvažuji o rozvodu

Typy rozvodu a co rozvodu předchází

Před rozvodem je nutné získat rozhodnutí soudu o péči o dítě/děti. Je proto třeba podat návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Návrh se podává k místně příslušnému okresnímu soudu. Dokud nebude rozhodnuto o péči o děti po rozvodu, soud vás nerozvede.

V takovém případě se bude jednat o takzvaný nesporný rozvod, pokud:

  • podáte s manželem/kou návrh na rozvod společně nebo se druhý z vás k návrhu připojí,
  • ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo vaše manželství nejméně jeden rok a již spolu déle než šest měsíců nežijete;
  • jste se dohodli na úpravě poměrů vašeho nezletilého dítěte (dětí) pro dobu po rozvodu a soud vaši dohodu schválil;
  • jste se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení a popřípadě výživného pro dobu po rozvodu. Obě dohody vyžadují písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny.

V tomto případě se jedná o takzvaný sporný rozvod, pokud:

  • jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí, nebo
  • nejste schopni se domluvit na vypořádání společného jmění, nebo
  • nejste schopni se domluvit na péči o nezletilé dítě.

Více informací k celému procesu podání žádosti o rozvod můžete zjistit například ZDE.

Role OSPOD a soudu

Aby bylo zaručeno, že rozvod nebude v rozporu se zájmy dítěte, stává se po dobu rozvodu (kolizním) opatrovníkem nezletilého dítěte pracovník OSPOD. Opatrovník se účastní rozhodování o svěření do péče, úpravě styku rodičů s děti a určení vyživovací povinnosti.

OSPOD do řízení může vstupovat i v případech, kdy dojde mezi manželi k dohodě, protože i ta může být v rozporu se zájmy dítěte.

Povinností OSPOD je seznámit soud s dopady rozvodu na dítě a vyhotovit doporučení, o které se soud opírá při rozhodování. Proto soud může nařídit schůzku s rodiči či provést sociální šetření domácnosti (zejména v případech, kdy nedojde k dohodě).

Rodiče jsou ze zákona povinni s OSPOD spolupracovat, zároveň mají právo na kopii písemné zprávy z jednání i ze šetření a mohou také nahlížet do spisu dítěte.

Více informací k fungování OSPOD a jeho roli ZDE.

Jaká jsou pravidla výslechu dětí před soudem?

  1. Podle občanského zákoníku se u dítěte staršího dvanácti let předpokládá, že je schopno přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. Podle Ústavního soudu i dítě podstatně mladší dvanácti let je schopno se k některým věcem vyjadřovat.
  2. Právo dítěte na vyslovení názoru neznamená automaticky povinnost, takže dítě má právo i na to svůj názor nesdělit, nebo odmítnout.
  3. Výslech dítěte může probíhat i mimo jednací síň, bez přítomnosti dalších osob, nebo naopak za účasti vybraného důvěrníka. Pokud se soud v rozhodnutí odkloní od názoru či přání dítěte, měl by to zdůvodnit.

Typy péče o děti po rozvodu

Před rozvodem se musíte domluvit na typu péče o děti, jinak soud rozhodne za vás. Čím dříve se rozhodnete, tím zpravidla více pomůžete svému dítěti vaším rozvodem projít co nejméně bolestivě. Vašemu dítěti nezáleží na tom, jak se jmenuje typ péče, kterou dostane. Právní názvosloví by proto nemělo být brzdou ve vaší domluvě. Pro dítě je nejdůležitější to, že může bez výčitek svědomí trávit čas s oběma rodiči. V případě konfliktů se nemusí rozhodovat, na čí stranu se přikloní. A po návratu ke druhému rodiči není vystavováno stížnostem. Dítě má právo na oba rodiče, i když jsou chybující.

Svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů rozhodně neznamená omezení či dokonce zbavení rodičovských práv druhého rodiče. Ten má i nadále právo rozhodovat o důležitých záležitostech dítěte jako je výběr školky a školy, rozhodovat o lékařských zásazích či o bydlišti dítěte ad. Stále má právo stýkat se s dítětem (pokud soud nerozhodl jinak), právo stýkat se s druhým rodičem má i samotné dítě.

O výlučné péči stejně jako o frekvenci styku druhého rodiče s dítětem nemusí rozhodovat soud, pokud jsou rodiče schopni se dohodnout mezi sebou.

Pokud soud upravuje šíři styku, rozlišuje mezi tzv. úzkou (víkend jednou za 14 dní), nebo širokou (učené dny v týdnu a rozšířené víkendy). Úzká forma styku dnes již není příliš obvyklá, stanovuje se zejména v případech, kdy je dítě ještě příliš malé a delší odluku od jednoho z rodičů by těžce zvládalo.

V rámci střídavé výchovy se rodiče (shodně s názvem) střídají v péči o dítě. Může se jednat o péči symetrickou (rodiče pečují o dítě shodně stejnou dobuú či asymetrckou (rodiče mají péči o dítě rozdělenou jinak než 50:50. Dítě může buď bydlet na jednom místě a rodiče se za ním na dobu, kterou mají na péči vymezenou, stěhují, nebo častěji dítě střídá domácnost jednoho a druhého rodiče. Oboje nejčastěji probíhá v týdenních nebo dvoutýdenních intervalech, nicméně zejména u menších dětí se může domluvit i kratší výměna tak, aby se dodržel 14denní interval pravidelnosti.

Střídavá péče klade vysoké nároky na komunikaci rodičů mezi sebou i se třetími osobami (školou, kroužky, prarodiči apod.).

  • Nekritizujte před dítětem druhého rodiče!
  • Nesnažte se utvořit s dítětem koalici proti druhému rodiči.
  • Nevyřizujte si přes dítě vzkazy! („Řekni tátovi, ať tě laskavě dá spát dříve než minule!“)
  • Pokuste se s druhým rodičem domluvit na co nejvíce společných aspektech výchovy a fungování. Věci, které má druhý rodič jinak, se pokuste přijmout tak, aby z vás dítě necítilo, že přístup druhého rodiče je špatný a váš přístup je správný.

Před odchodem

  • Neříkejte dítěti, že to bez něj nevydržíte - dítě by mohlo cítit vinu, že vás opouští.
  • Mluvte s ním o tom, že věříte, že to bude moc fajn a že si to užije.

Po návratu

  • Nevyslýchejte dítě - dítě potřebuje cítit svobodu ve vztahu k druhému rodiči a možnost s ním mít tajemství.
  • Pokud pro vás odloučení bylo velmi těžké, nesdělujte to dítěti - děti jsou velmi citlivé - jsou schopny převzít zodpovědnost za to, jak se bez nich cítíte a mít pocity viny. („Táta to beze mě nezvládne, musím se o něj více starat.“)
  • Nabídněte dítěti, že vám může říct, jak se mělo.
  • Oceňujte, jak to s druhým rodičem zvládli („To je super, že jste byli v kině.“, „Vidím, že sis to moc užil.“)
  • Nekomentujte (kriticky) sdělené informace. („Zase jste neměli pořádný oběd!“, „Zase tam byl ten novej“.)

Není vhodná:

  • pro všechny děti;
  • pro děti mladší 3 let, protože pro zdravý růst potřebují jednoho primárního pečovatele;
  • když s ní jeden z rodičů nesouhlasí;
  • pokud jeden z rodičů nemá o výchovu dítěte zájem;
  • pokud by znamenala střídání školy či školky;
  • v případě špatné či žádné komunikaci mezi rodiči.

Společná péče znamená, že soud nevydá rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, pouze konstatuje, že dítě se svěřuje do společné péče. Rodiče tedy většinou pokračují v režimu, ve kterém fungovali doposud. Jakákoliv pravidla (ohledně péče, výživného nebo styku) si stanovují sami. Formálně je péče vnímána jako u jakékoliv nerozvedené rodiny. Typicky se jedná například o rodiče, kteří i po rozvodu obývají jednu domácnost nebo o děti krátce před završením dospělosti, kdy většinu času tráví mimo domácnost rodičů (např. na studiích). Tuto formu nemůže soud nikdy nařídit, vždy se jedná o domluvu a souhlas obou rodičů.

  • Nelžete dítěti, že jste se nerozešli. Dítě potřebuje vědět, že se situace změnila, že spolu sice bydlíte, ale již nejste manžely (a co to pro něj znamená).
  • Společná péče funguje pouze, pokud spolu zvládáte komunikovat bez konfliktů. Pokud je v domácnosti trvalé nebo časté napětí, je společná péče pro děti nevhodná.

K této formě péče se přistupuje většinou z jiných důvodů, než je rozvod rodičů. Jedná se o případy, kdy ani jeden z rodičů není schopen nebo ochoten o dítě postarat (kvůli nemoci, závislosti, vězení apod.) a dítě se svěřuje do péče příbuzného či osoby blízké dítěti (rodinným přátelům, kmotrům, …). Musí být splněny dvě podmínky - nejlepší zájem dítěte a souhlas určené osoby s péčí. Soud rodičům stanovuje výši výživného a pečujícím osobám rozsah práv a povinností vůči dítěti.

Vliv rozvodu na psychiku dítěte

Rozvod, i ten nejméně konfliktní a komplikovaný, je pro dítě krizovou situací, protože jej ovlivňuje na každodenní bázi a zpravidla u celé rodiny dochází ke spoustě změn, které mohou vyvolávat stres. Vybrali jsme nejčastější reakce dětí všech věkových kategorií na stresové situace.

Reakce na stres

Regrese

Regrese znamená zastavení se ve vývoji nebo návrat k předešlé vývojové etapě. U dítěte se projevuje tak, že buď začne vyžadovat asistenci toho, co již zvládalo samo (např. usínat s rodičem, krmit, vodit do školy) nebo přestane zvládat, co už umělo (např. se začne pomočovávat, šišlat). Jedná se o obranou reakci na náročnou situaci dítěte, kdy si dítě návratem do předešlého období snaží zajistit bezpečí. Je důležité k tomuto přistupovat citlivě s porozuměním a pokud možno vycházet vstříc zvláště těm signálům dítěte, které naznačují zvýšenou potřebu kontaktu s blízkým člověkem.

Zhoršení prospěchu

Lidský organismus (u dítěte je to ještě silnější) při zažívání stresu nezvládá učení se novým věcem - dítě se přestává soustředit, ztrácí chuť k vyhledávání nových věcí a může zažívat i určité poruchy paměti. Proto je pro rozvody typické, že dítě zažívá zhoršení prospěchu a to i u relativně „bezproblémových“ a rychlých rozvodů, natož tak u silně konfliktních a stresových rozvodových situací, které se mohou táhnout i několik let.

Emoční nestabilita

Dítě může být vlivem stresu předrážděné a může se to u něj projevovat v oblasti emocí - nejen ve vztahu k rodičům, ale i k lidem, kteří nemají s jeho obtížnou situací nic společného - učitelům, kamarádům, domácím mazlíčkům atd. Tato nestabilita se může projevit výbuchy hněvu, pláče, agresivity či naopak pasivity, ztráty zájmu o oblíbené činnosti, sebepoškozováním atd.

Syndrom zavrženého rodiče (Parental Alienation Syndrome - PAS)

Jedná se o jev, kdy si dítě upravuje skutečnost tak, aby z ní jeden z rodičů vyšel zcela pozitivně jako ten, který se snaží a dělá vše dobře, a druhý naopak negativně jako strůjce všech problémů. Vzniká zejména ovlivňováním dítěte okolím, nejčastěji jedním z rodičů. Ten tak jedná hlavně proto, aby si pojistil podporu a náklonnost dítěte, posílil sebeobraz lepšího rodiče a pomstil se bývalému partnerovi. Výjimečně jev může vzniknout u dítěte i bez zásahu okolím, jako nefunkční způsob vyrovnání se s nastalou situací tak, že veškerý hněv a frustraci zamíří na jednoho z rodičů, který je (domnělým) viníkem či iniciátorem rozpadu rodiny.

Důsledky pro dítě zažívající syndrom zavrženého rodiče nejsou malicherné. Učí se neefektivní vzorce chování a řešení konfliktů, včetně nalézání kompromisů s druhými. V případě konfliktů pro něj bude pravděpodobně obtížné regulovat emoce, zejména pocity hněvu a nenávisti. Vinu a chyby bude spíše nalézat u druhých než aby dospělo k pravdivé sebereflexi. Během dospívání či dospělosti je pravděpodobné, že získá náhled na chování rodičů a pocítí odpor k rodiči, který jej manipuloval, a může jej „na oplátku“ zavrhnout a přiklonit se k původně odmítanému rodiči. Může prožívat obrovské (a neadekvátní, protože nezaviněné) pocity viny za spolupodíl na zavržení rodiče v dětství. Může celoživotně trpět ztrátou důvěry v jakýchkoliv blízkých vztazích.

Syndrom zavrženého rodiče můžeme poznat podle několika signálů: dítě se účastní „kampaně“ za degradaci druhého rodiče „Nenávidím ho, nechci ho nikdy vidět“); má neadekvátní vysvětlování svého odporu („nechci ho vůbec vidět, protože nemá doma myčku“); jednoho rodiče vnímá jako čistě pozitivního a druhého jako čistě negativního; zavrhující rodič se prezentuje na veřejnosti jako nestranný („já mu v tom vůbec nebráním, ale vidíte, že on absolutně nechce“); dítě vůbec neprojevuje pocity viny při kritice nebo odsouzení zavrženého rodiče; dítě mluví neadekvátně věku a upozorňuje na samostatné vytvoření názoru; přenesení zavržení rodiče na ostatní členy jeho rodiny (prarodiče, strýce, tety atd.).

Více informací k syndromu zavrženého rodiče ZDE.

Věkové zvláštnosti

Všechna období mají společné znaky, které se mohou vlivem rozvodu u dětí projevit. O těchto znacích pojednává část Vliv rozvodu na psychiku dítěte. Zde uvádíme projevy a témata, které jsou pro jednotlivá období obzvláště významná, a tedy potenciálně riziková.

Dítě se rodí s potřebou vztáhnout se k jednomu blízkému člověku. Bývá to matka, ale není to nezbytné. Takového člověka nazýváme primárním pečovatelem dítěte. Je důležité, aby naplňoval potřeby dítěte, byl milující, čitelný a stabilní. Pokud se tohoto dítěti nedostane, může dojít k poruše attachmentu. Dítě může být v budoucnu nejisté ve vztazích k sobě i ostatním, svět i lidi v něm bude vnímat jako nebezpečné a nesrozumitelné. Uvádí se, že ke stabilizaci citového pouta dochází během třetího roku života dítěte, proto se v tomto období nedoporučuje střídavá péče.

Pokud dojde k rozvodu během prvních let dítěte, je zejména důležité, aby jeho primární pečovatel zůstal, pokud možno, stále stabilní, milující a čitelný. Což v psychicky vypjatých chvílích může být pro rodiče velmi obtížné a dítě se tím může dostat do stresu, kterému nerozumí a neumí si s ním poradit. N nastalou situaci pak může vnímat jako své bezprostřední ohrožení.

Děti v předškolním věku vnímají celý svět velmi egocentricky. To znamená, že vše, co se okolo nich stane, si vysvětlují tak, že se to stalo kvůli nim. Proto je velmi časté, že i rozvod rodičů vnímají jako své zavinění, a to i v případech, kdy jim je rodiči opakovaně sdělováno, že to tak není. Také pro ně není zcela srozumitelné pojetí času, nedovedou si představit četnost návštěv druhého rodiče či délku pobytu u něj. Psychické problémy a stres se u nich často projevují somaticky - může se jim zhoršit spánek, často bolet břicho, hlava apod.

Dítě považuje stálost rodiny za samozřejmou součást svého světa a může být velmi nejisté a zmatené z jejího rozpadu. Je proto třeba mu odpovídat na otázky a vysvětlovat mu, jak bude situace po rozvodu vypadat. Že nepřijde o žádného z rodičů ani prarodičů, že se ne/bude stěhovat, měnit školu, kroužky apod.

Vlivem rozvodu děti ztrácí oporu v rodinných normách a hodnotách. Jsou zklamané, nejisté a nemohou je přijímat bez pochybností. Začnou si uvědomovat, že jisté není vůbec nic a dochází k obecné ztrátě bezpečí. Děti často mohou zažívat pocit méněcennosti a studu, když je rodiče vlivem rozvodu opouštějí, mohou si myslet, že je to pro jejich nedostatečnou hodnotu, že je rodiče neměli rádi dost na to, aby s nimi zůstali. Je potřeba děti ujišťovat o náklonnosti a lásce a o jejich vlastní hodnotě. Děti mohou vyčítat rodiči, se kterým zůstali, že druhého rodiče vyštval nebo naopak druhému rodiči, že je opustil a následkem toho se jim „mstít“. Ve chvíli, kdy se rodiče vzájemně před dítětem kritizují, děti nevědí, komu věřit. Často pak přejímají názory rodiče, se kterým zrovna tráví čas či který je silovější či více manipulující.

Vlivem prožívaného stresu mohou děti začít „zlobit“, zhoršovat se ve škole či jakkoliv jinak změnit své chování.

Ve chvíli, kdy jeden z rodičů působí nejistě či zraněně, děti často přebírají roli pečovatele, upozadí své potřeby na úkor rodiče, což je pro jejich vývoj zcela nežádoucí.

V tomto věku již dítě kriticky vnímá soužití rodičů a v některých případech může rozvod vnímat či dokonce iniciovat. Zároveň děti v tomto věku zpravidla nechtějí řešit problémy rodičů, jsou více zaměřeny na vrstevníky a jejich životní témata. Stejně jako v ostatních obdobích jim rozvod může přinést otřes v oblasti sebehodnoty, důvěry v ostatní lidi a vnímání vztahů obecně. Mohou jednoho z rodičů určit za viníka rozpadu rodiny a prožívat velký hněv. Také mohou převzít místo po chybějícím partnerovi a přejít z role dítěte do role partnera/partnerky, kdy o svého rodiče pečují, provozují spolu partnerské aktivity, spolupodílejí se na řešení problémů či slouží jako vrba. Toto jim může zkomplikovat dopívání, kdy jejich úkolem je definovat svou identitu, zejména skrze vztahy s vrstevníky.

Dítě už na sebe nahlíží jako na samostatně rozhodující se bytost. Ve chvílích, kdy musí dodržovat nařízení soudu, se může začít vymezovat a odmítnout plnit cizí příkazy. Může se u něj rozvinout přání co nejrychleji opustit rodiče a nevyhovující domácnost a přizpůsobuje tomu své plány do budoucnosti, které mohou být z dlouhodobého hlediska pro něj nevyhovující (odejde na učiliště, odmítne jít na vysokou školu, přestěhuje se k partnerovi atd.).

Co dělat a čeho se vyvarovat

Nedávejte odpovědnost za rozhodnutí o péči dítěti - dítěti nenáleží převzít zodpovědnost za to, u kterého rodiče bude více (nenuťte jej rozhodnout, kterého rodiče má raději, mohli byste zapříčinit celoživotní pocity viny). Mělo by se jednat o společné rozhodnutí dospělých s přihlédnutím na potřeby a přání dítěte.

Počítejte s tím, že se u dětí můžou projevit stresové reakce (zhoršení prospěchu, regrese, výrazné výkyvy nálad, výčitky atd.).

Zkuste v životě dítěte zachovat co nejvíce stabilních prvků, pokud to jen trochu jde, neměňte mu život od A do Z.

Snažte se udržet děti pohromadě, mohou si vzájemně dodávat bezpečí v nové situaci.

Nebojte se poradit s odborníky, (dětskými psychology, manželskými a rodičovskými poradci apod.).

Informujte učitele dítěte, aby rozuměl chování dítěte a mohl si případně všimnout varovných signálů jeho zhoršujícího psychického stavu.

Buďte citliví k prožívání dítěte, může potřebovat vaši pomoc.

Jaká pomoc existuje a kde ji najít