(Sebe)regulace, tedy schopnost účinně řídit své vlastní chování, myšlenky a emoce, hraje klíčovou roli ve vytváření vyváženého a plnohodnotného života. Schopnost regulovat míru stresu, který zažíváme, nám může pomoci zvládnout obtížné situace s žáky, jejich rodiči či například kolegy. Porozumění této regulaci nám může také umožnit porozumět reakcím druhých, předcházet eskalaci a v neposlední řade předat tuto dovednost druhým či jim pomoci snížit stres v nějaké konkrétní situaci – tedy, koregulovat je. Ruku v ruce s rostoucí seberegulací roste také emoční stabilita a zvládání stresu, což může vést, a zpravidla též vede, ke zlepšení mezilidských vztahů, zvýšení sebepoznání, k jednoduššímu dosahování cílů a ke zlepšení fyzického a psychického zdraví. 

Jak se stane, že někdo se seberegulací nemá problém a pro jiného je to nesplnitelný úkol? Seberegulace je získaná dovednost, které se postupně učíme od narození. Narozené dítě má schopnosti regulace velmi omezené – přirozené mechanismy má pouze pro regulaci spánku, stravování a pohybu. Na vše ostatní potřebuje bezpečnou vztahovou osobu, která mu pomáhá uspokojit jeho potřeby a postupně jej učí se regulovat. Způsoby, jakým se můžeme regulovat, jsou závislé na míře stresu, kterou právě zažíváme – jinak se můžeme zklidnit (zregulovat) ve chvíli, kdy jsme v relativní pohodě a úplně jinými způsoby, kdy jsme ve velkém stresu. Celkově se můžeme regulovat třemi formami – rozumem, vztahem a senzomotoricky. Každá z těchto forem působí na vývojově jinou část mozku – neokortex, limbický systém a mozkový kmen. 

Tyto části mozku zapojujeme právě v závislosti na míře stresu, kterou zažíváme. Neokortex, tedy část mozku, která nám umožňuje myšlení, porozumění a tvorbu jazyka, uvažování o následcích, sebereflexi, sebekontrolu aj., je dostupná zejména a pouze ve chvíli, kdy jsme v klidu či opravdu pouze mírném stresu. Když jsme ve vyšším stresu, tak se nejprve musíme zklidnit nějak jinak, abychom mohli opravdu přemýšlet nad možnostmi řešení a jejich důsledky, a to právě proto, že v tu chvíli nemáme přístup k mozkové kůře – tedy k (neo)kortexu. Čím jsme starší, tím lépe dovedeme zapojovat regulaci rozumem i ve chvílích, kdy už jsme v nějakém stresu (nesmí být ale příliš vysoký). Děti jsou schopny této regulace opravdu pouze, když jsou v klidu. 

Ve chvíli, kdy jsme ve vyšším stresu, je zapojený limbický systém – což je hlavní centrum emocí, které je důležité pro navazování a udržování vztahů. Ve chvíli, kdy je zapojen tento systém, tedy míra stresu už je vyšší, můžeme se zklidnit právě pomocí nějakého vztahu – např. popovídáním si s kolegyní, tím, že se na nás někdo usměje, tím, že v té situaci samotné jsme s někým, s kým se cítíme bezpečně.

Ve chvílích, kdy jsme hodně ve stresu, což může znamenat i přetížení a únavu, funguje regulace vývojově nejstarší částí mozku – mozkovým kmenem. Tato část mozku spouští systém reakce na stres (útok, útěk, zamrznutí). Ve chvíli, kdy je spuštěn systém reakce na stres, nejsou dostupné evolučně vyšší formy regulace a funguje tzv. regulace pohybem neboli senzomotorická (stejně jako reakce na stres jsou zejména pohybové – útok, útěk, zamrznutí). Mezi tyto regulace patří také různé formy sebepoškozování, kousání nehtů, jezení či přejídání či užívání látek měnících vědomí (alkohol, drogy, cigarety).