Skupinové terapie pro děti

SKUPINOVÁ TERAPIE PRO DĚTI

Co bychom měli vědět a proč 


„Jako dítě jsem se cítil osamělý a cítím se tak stále, protože vím a musím naznačovat věci, o kterých ostatní zřejmě nic nevědí a většinou ani vědět nechtějí.“ 
                                                                                                                                          Carl Gustav Jung 


Chceme pro naše děti to nejlepší, ale někdy je těžké vybrat, co by to mělo být. Chceme Vám postupně představit jednotlivé možnosti psychologické podpory. V dalších článcích se budeme také zabývat individuální terapií a jejími specifiky s ohledem na věk, terapiemi posilujícími vztah rodiče a dítěte, rodinnou terapií a poradenstvím.  

Střípky z historie a teorie

Za zakladatele skupinové terapie je považován psychiatr Jacob L. Moreno, který v roce 1910 začal zkoušet pracovat s klienty pomocí improvizačního divadla. Postupně svou metodu propracoval, nazval ji psychodrama a založil „Morenův institut“. Od té doby se postupně skupinová terapie rozšířila prakticky do všech terapeutických směrů, kdy dochází k propojení dvou principů: skupinové dynamiky a metod jednotlivých terapeutických směrů. Proto se do jisté míry odlišují jednotlivé skupinové terapie tak, jako se odlišuje od sebe např. individuální psychoanalytická terapie a rogeriánská individuální terapie. Skupinová dynamika je jev, který vytváří hlavní rozdíl mezi skupinovou a individuální terapií.  

Dětské terapeutické skupiny se od těch dospělých liší v počtech účastníků, který se se stoupajícím věkem klientů zvyšuje. U nejmladších dětí se začíná na počtu tří až (max) pěti, postupně přechází do osmi v mladším školním věku a desíti u dospívajících. Od terapeuta se vyžaduje aktivnější přístup nejen ve vytváření obsahu, ale také ve strukturování, podpoře komunikace mezi členy skupiny či tvorbě atmosféry. Míra aktivity terapeuta se liší v závislosti na typu terapie.  


Proč skupiny pomáhají 

Ve skupinové terapii je nejen důležitý vztah dítěte s terapeutem, ale i dětí navzájem a i dítěte ke skupině jako celku. Často se i stává, že skupina nabývá většího významu než osoba terapeuta. Léčebný proces ve skupinové terapii umožňuje přítomnost tzv. terapeutických faktorů. Laicky se jedná o jevy, které dítě ve skupině zažívá a díky nimž prospívá.  

  Univerzalita: dítě poznává, že se svým pocitem, myšlenkou, fantazií či problémem není jedinečné a osamocené – že i jiní členové skupiny prožívají totéž či něco podobného. 
  Dodávání naděje: dítě vnímá u druhých členů zlepšení a poznává i to, že skupina může pomáhat i jemu. 
  Koheze: dítě cítí, že patří do skupiny a je přijato celou skupinou i jednotlivými členy, i když o sobě řeklo něco, co dříve považovalo za nepřijatelné. Skupina zažívá pocity společenství.  
  Porozumění druhým: dítě vnímá, že druhým rozumí, má respekt vůči nim i jejich názorům a učí se totéž respektovat i u sebe.
  Potvrzení vztahů s druhými: dítě zažívá příjemné pocity s jinými členy skupiny či s celou skupinou.  
  Altruismus: dítě zjišťuje, že může pomáhat druhým ve skupině a: být jim užitečné – tím roste pocit jeho vlastní hodnoty. 
  Katarze: dítě ventiluje silné emoce ohledně zkušenosti z minulosti anebo prožívané tady a teď a zažívá pocit úlevy. 
  Sebeprojevení - dítě se dělí s ostatními členy skupiny o velmi osobní informace.  
  Získávání informací od druhých: dítě přijímá od terapeutů či ostatních členů skupiny informace, rady, nápady, vysvětlení, návody ve vztahu k duševnímu zdraví či svému problému.
  Napodobující chování (identifikace): dítě se učí tím, že pozoruje jiné členy skupiny a terapeuty: napodobuje kvality, kterých si na nich cení, a učí se i tím, že spolu s nimi prožívá to, co oni v terapii zakoušejí
  Rozvoj socializace: dítě se vědomě učí, jak se adaptivně a konstruktivně vztahovat k jiným členům skupiny
  Interpersonální učení: dítě zkouší nové způsoby, vůči druhým jak vstoupit do vztahu s jinými členy skupiny či jak odpovědět na jejich pokusy vstoupit s ním do vztahu; a to čestněji, otevřeněji, asertivněji, důvěrněji.
  Sebepoznání: dítě získává většinou díky zpětné vazbě nějaké důležité a zatím neznámé či nepřijaté poznání o sobě nebo o tom, jak působí na druhé (na první pohled i během delšího časového období) a co způsobuje, že se chová právě tímto způsobem.
  Korektivní rekapitulace primární rodiny: dítě  riskuje a – podpořeno přijímající atmosférou ve skupině – vyjadřuje silnou emoci vůči jiným členům skupiny či terapeutovi. V kontextu situace „tady a teď“ pak spolu s druhými zkoumá, jak odpovídající a vhodné jeho jednání bylo a s čím to vše souvisí.  
  korektivní zkušenost s vrstevníky: dítě  zažívá pocit bezpečí a přijetí ve vrstevnické skupině, což může být dost odlišný zážitek od toho ve škole. školce, kroužcích, na táboře a jinde.
  Přijímání zodpovědnosti: dítě dostává v bezpečném prostředí zpětnou vazbu a opakované šance učit se zkoušet věci jinak, funkčněji, což vede k rozvinutí zodpovědnosti za důsledky svého chování. 

Formy dětských skupinových terapií

Pro děti různého věku jsou vhodné odlišné typy terapie podle toho, jaký komunikační prostředek je nejpřirozenější v jejich vývojové etapě. Podle hlavního zaměření obsahu se dělí na herní, činnostní a dialogovou terapii.  

  • Skupinová terapie hrou Tato forma terapie využívá, stejně jako její individuální verze, fakt, že hra je přirozenou činností dítěte, skrze kterou vstupuje do interakce se světem. Má význam pro rozvoj všech oblastí osobnosti dítěte a také je nezbytným prvkem jeho socializace. Ve skupinové terapii je dítě pomocí hry schopno sebevyjádření, komunikace s ostatními včetně komunikace vlastních emocí a je prostředkem sociálních interakcí a také prostředkem zpracování vyjádřených obsahů i pocitů. Tato forma terapie jediná není závislá ani na vědomí poruchy nebo problému na straně dítěte ani na motivaci dítěte ke změně.  
  • Činnostní skupinová terapie Tento typ skupinové terapie je primárně určen pro děti mezi osmým a dvanáctým rokem. Činnostní terapie je vnímána jako neverbální, situační terapie. Na jakoukoliv činnost realizovanou během této terapie se pohlíží jako na instrument, díky němuž může dítě posilovat pocit vlastní integrity, významnosti a důvěry stejně jako zvyšovat schopnost vnitřní kontroly a sebeřízení. Napomáhá tomu skutečnost, že každá činnost je neřízená, terapeut je akceptující a neutrální a nezasahuje tam, kde to dítě očekává a kde je naučené přijímat příkazy či zákazy. Základním postojem terapeuta je nepodmíněné přijetí každého dítěte jako samostatné bytosti. Některé děti potřebují opakovaně testovat, zda terapeut je opravdu přijímající, nekritizující a netrestající. Během této terapie je také důležité pamatovat, že se dítě s přibývajícím pocitem bezpečí začne projevovat „zlobivě“ či začne prosakovat formy chování naučené z domova. K tomu, aby terapie mohla být úspěšná, je důležité všechny tyto formy chování dítěte vydržet, čímž vznikne příležitost pro změnu v chování a prožívání dítěte.
  • Rozhovorová skupinová terapie Tato terapie je postavena na verbalitě. Je třeba, aby byla více strukturovaná než tomu bývá u dospělých, zároveň struktura nesmí být brzdou procesu a to včetně dodržování nastavených pravidel. Strukturu často drží terapeut pomocí terapeutických intervencí jako je reflektování, reformulace či rekapitulace. Dětská skupina také bývá častěji více tématizovaná a to buď obsahem skupinové diskuze nebo společnou činností či hrou. 

Je pro naše dítě skupinová terapie vhodná?

 1.) Kdy podpořit vstup do skupiny?
  • když se dítěti nedaří v kolektivu,
  • když má dítě opakovaný zážitek nepřijetí, 
  • když se dítě cítí osaměle, 
  • když se dítě potřebuje naučit sociálním dovednostem.  
2.)Kdy hodně zvažovat a netlačit do skupiny?
  • když dítě nechce,
  • když je hodně křehké a my mu nejsme schopni zaručit (složením skupiny) dostatečné bezpečí, 
  • když má dítě hendikep, který komplikuje jeho bytí ve skupině - silné ADHD, silné agresivní projevy, porucha autistického spektra, 
  • když po vstupním pohovoru terapeuti doporučí jinou formu podpory (např. individuální terapii.  

Typy skupin a možnosti pro děti z Prahy a okolí

Pokusili jsme se pro Vás z Prahy a okolí vytvořit základní přehled aktuálních a dostupných nabídek skupin. V seznamu nejsou zahrnuty skupiny provozovány Pedagogicko-psychologickými poradnami a soukromými ambulancemi. Pokud byste věděli o nějaké další skupině, budeme rádi, když nám dáte vědět, přidáme je do seznamu. 
1.) obecné a růstové
Centrum pro rodinu | Reset Centrum 
Růstové – terapeutické skupiny PROSPE 
Vrstevnická skupina - DŮM TŘÍ PŘÁNÍ 
Skupiny osobnostního rozvoje - růstové skupiny : ŽBZ 
Růstová skupina SKLEP - JULES A JIM
Růstová skupina v Praze 4 - SPOLEK PREVALIS

2.) specifické 
  • Pro děti v rozpadu rodiny 
Program Rozchodem rodina nekončí
  • Pro děti/oběti domácího násilí 
Poradenské a terapeutické centrum ACORUS
  • Pro děti s PAS 
Skupinové terapie pro děti NAUTIS
  • pro děti z rodin ve složité rodinné situaci 
Skupiny pro děti a dospívající ANIMA TERAPIE
  • pro pozůstalé 
Podpůrná skupina pro děti – PORADNA VIGVAM


Použitá literatura: 

Jániš, M. (2010). Účinné faktory skupinové psychoterapie. E-psychologie [online]. 4 (1), 30-50 [cit. 21.7.2023]. Dostupný z WWW: https://e-psycholog.eu/pdf/janis.pdf
Kolk van der, B. A. (2021). Tělo sčítá rány: Jak trauma dopadá na naši mysl a rány a jak se z něj léčit. Praha: Jan Melvil Publishing. 
Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. (5. vyd.). Praha: Portál.
Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2000). (2. vyd.) Dětská psychoterapie. Praha: Portál.
Lanyadoo, M., & Horney, A. (2005). Psychoterapie dětí a dospívajících – psychoanalytický přístup. Praha: Triton. 
Rotschild, B. (2015). Tělo nezpomíná. Praha: Maitreia. 
Yalom, I. D., & Leszcz, M. (2007). Teorie a praxe skupinové psychoterapie. (2. vyd.) Praha: Portál.